Protože jsem si tím vším prošel.
Ne jako pozorovatel. Jako hlavní postava.

Dělal jsem všechno správně. Makal. Přijímal další projekty. Studoval při plném provozu firmy. Tlačil výkon. Zvyšoval laťku.
Zvenku to vypadalo jako růst.

Dokonce jako spokojený, téměř dokonalý život.
Nikdo zvenku nevidí hodiny obětované práci.
Ani vztah, který vedle toho tiše umírá.

Uvnitř to byl chaos a nekonečný stres.

Dlouho jsem si myslel, že víc práce vyřeší pocit stagnace.
Nevyřeší.

Přes všechno pracovní nasazení jsem neměl prostor na to nejdůležitější. Vztahy. Blízkost. Klid.
Téměř deset let jsem zůstával v něčem, co nefungovalo. Týden co týden jsem věděl, že to není dobré. Říkal jsem si, že je to možná lepší než být sám.

Jenže některé věci nejdou opravit výkonem.

Chyběl společný směr. Společné hodnoty.
A bez nich vztah dlouhodobě neobstojí.

Nespravilo se to.

Loni na jaře jsem to rozsekl. Sedli jsme si. Řekl jsem, že děti teď nechci. Že to musíme ukončit. Domluvili jsme se, že se rozejdeme v klidu.
Dva týdny poté přišla s tím, že je těhotná.

Život někdy rozhodne za tebe.

Ničeho nelituju. Mám krásného syna. A jsem dnes šťastnější.
Ale pochopil jsem jednu věc:

Svoboda není opak odpovědnosti.
Svoboda je vědomé převzetí odpovědnosti.

Svoji linku ohledně potomků jsem přijal.
Teď je na mně být vzorem.
Mít čas na dítě.
Mít čas na podnikání.
Mít čas sám na sebe.

A to se samo nestane.

Práce byla únik.
Vytíženost byla výmluva.
Tlak byl pohodlnější než rozhodnutí.

Pocit stagnace nezmizí větší porcí výkonu.
Zmizí až ve chvíli, kdy převezmeš směr.

Přestat reagovat a začít určovat.
Přestat se schovávat za vytíženost a začít stavět systém.
V práci. Ve vztazích. V životě.

Nepíšu to jako motivaci.
Píšu to jako zkušenost.

Jestli cítíš ten tlak taky, nejsi rozbitý.
Možná jen stojíš před rozhodnutím, které už nejde dál odkládat.